Pracovní oděv jako prostředek proti nadměrnému znečištění
Povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům v souvislosti s hrazením pracovního oděvu, to je velmi často omílané téma, které již bylo předmětem mnohých sporů a diskusí. Kteří zaměstnanci mají, a kteří zaměstnanci nemají právo na to, aby jim byl pracovní oděv hrazen? Jaké jsou povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům a jaké jsou naopak povinnosti zaměstnanců v souvislosti s udržováním pracovního oděvu? Právě to se dozvíte v tomto článku.
Následující téma upravuje z. č. 262/2006 Sb. zákoník práce. Pokud je pracovní oděv brán jako ochranná pomůcka pro práci, je povinností zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci oděv, a to na vlastní náklady. V těchto případech je zaměstnavatel povinen uhradit 100% částky a nemá právo po zaměstnanci požadovat jakékoliv finanční plnění. V případě, že by pracovní oděv sloužil k reprezentativním účelům, není zaměstnavatel povinen jakkoliv přispívat zaměstnanci na ošatné. Pokud tak pracujete jako realitní makléř nebo právník, očekává se, že budete do práce chodit vhodně oblečení a budete vypadat reprezentativně. Zaměstnavatel ale v souladu se zákoníkem práce v těchto případech nemá povinnost Vám jakkoliv přispívat na ošatné, protože se neočekává, že byste se během sezení v kanceláři vystavovali nadměrnému znečištění oděvu, které by souviselo s výkonem profese nebo byste se snad dokonce vystavovali zranění, kterému by šlo předejít nošením vhodného oděvu pracovního oděvu. Poslední dobou se však rozmáhá přispívat i „kancelářským zaměstnancům“ na ošatné formou zaměstnaneckých benefitů.
V souladu s § 104 odst. 2 zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní oděv (případně i obuv), za předpokladu, že by byl oděv vystaven mimořádnému opotřebení nebo znečištění, nebo pokud by plnil funkci ochrannou. Zásadní otázkou tedy je, jakému znečištění a opotřebení zaměstnanci při výkonu práce čelí. Pokud by opotřebení nebylo značné, zaměstnavatel by nebyl povinen poskytovat zaměstnanci pracovní oblečení. Zásadním problémem je, že zákon přesně nestanovuje hranici, která by jasně stanovovala, kdy dochází k takové míře opotřebení, aby byl zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům pracovní oblečení.
Další diskutovanou záležitostí je, zda-li má i zaměstnanec, který u zaměstnavatele pracuje teprve krátce, případně je zaměstnán prostřednictvím některé z „dohod“, také nárok na pracovní oblečení. Zákon však tuto otázku neřeší a je tedy jasné, že pravidla se vztahují na všechny zaměstnance bez rozdílu délky trvání zaměstnaneckého poměru.
Zákon přímo neřeší, zda je oblečení nové či použité, řeší pouze to, že oděv musí být v použivatelném stavu. To znamená, že pokud by zaměstnanec dostal od zaměstnavatele již použité, avšak použivatelné oblečení, zaměstnavatel by nejednal v rozporu s právem. Oblečení ale musí být hygienické, nemělo by být nadmíru znečištěné nebo snad dokonce potrhané. Nosit montérky, které jsou čisté, avšak použité se nejeví být nehygienické a protizákonné.
Pokud by zaměstnanci dostávali od zaměstnavatele oděv jako pracovní oblečení, zaměstnavatel nemá nárok na jakékoliv plnění ani po skončení pracovního poměru, pokud došlo k opotřebení oděvu ve spojení s výkonem povolání. Pokud by však byl oděv například obarven od borůvek a náplní práce zaměstnance by nebyla výroba borůvkových knedlíků nebo práce s borůvkami obecně, zaměstnavatel by v takovém případě měl nárok na zaplacení oblečení, protože k jeho znečištění nedošlo v souvislosti s výkonem práce. Smí si pracovní oděv zaměstnanec nechat? To už záleží čistě na dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Pokud by takové oblečení nebylo „ologované“, ničemu by nevadilo, kdyby bývalý zaměstnanec nosil pracovní oblečení dále, protože by ani nešlo rozpoznat, že se jednalo o pracovní oblečení té či oné firmy. Pokud by ovšem pracovní oblečení společnosti bylo označeno logem společnosti, předpokládá se, že by nebylo v zájmu společnosti, aby bývalý zaměstnanec, který již není reprezentantem firmy, mohlo nosit takové oblečení třeba i na veřejnosti dál.
Obecně tuto problematiku obvykle upravují i interní předpisy společnosti, tj. obvykle kolektivní smlouva a pracovní řád, které určují podrobnostmi a detaily. Stanovují, jak často náleží zaměstnancům nárok na nové pracovní oblečení, jestli společnost hradí zaměstnancům čistící prostředky, což lze mimo jiné považovat čistě za zaměstnanecký benefit, nikoliv povinnost zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Prakticky každá kolektivní smlouva a pracovní řád společnosti stanovují, že zaměstnanec musí chodit do práce řádně ustrojen a v čistém pracovním oděvu, čímž firma chce dosáhnout určité míry reprezentace navenek. V zájmu společnosti vyrábějící například kované produkty také obvykle není, aby zaměstnanci chodili v pracovním oblečení na veřejnosti mimo výkon práce. O takový případ by se ovšem nejednalo, pokud by třeba firma prodávající automobily chtěla mít své zaměstnance oblečené ve firemním oblečení s logem společnosti během testovacího dne nových modelů aut, to by se ovšem dalo považovat za souvislost spojenou s výkonem povolání.
V souvislosti s klesající mírou nezaměstnanosti a přebytkem pracovních míst je trend však jasný. Zaměstnavatelé si své zaměstnance hýčkají nejenom po finanční stránce, ale i prostřednictvím různých benefitů týkajících se nejenom pracovního oblečení, ale i příspěvků na sportovní vyžití, dopravu, atd. Obecně je však problematika hrazení pracovního oděvu zaměstnavatelem poměrně ošemetným tématem, protože se mnohdy nedá jednoznačně určit, kdy dochází ke zvýšení míře opotřebení a znečištění pracovního oděvu a kdy naopak ne.
Eva Decroix je Váš advokát v Jihlavě.